Jak šel čas
-

SLUNEČNÍ HODINY
Sluneční hodiny se skládají z upevněné tyčky a ciferníku. Čas ukazuje stín, který vrhá tyč na ciferník.

Sluneční hodiny vynalezeny v Egyptě asi před 5 000 lety. Tento způsob měření času je tedy jeden z nejstarších.
-

VODNÍ HODINY
Voda protéká soustavou nádob a měnící se výška vodní hladiny nebo pohybující se plovák ukazuje plynutí času. Čínské vodní hodiny jsou přibližně ze 14. století.
-

KYVADLOVÉ HODINY
Italský učenec Galileo Galilei roku 1580 pozoroval, že při jednotlivých délkách kyvadla trvají výkyvy stejně dlouho. Napadlo ho, že by se tento pravidelný pohyb mohl využít na regulaci chodu hodin. Ale uplynulo více než 70 let, než nizozemský matematik a fyzik Christiaan Huygens sestrojil roku 1657 první kyvadlové hodiny.
-

ATOMOVÉ HODINY
I kdyby atomové hodiny, založené na kmitání atomů, šly více než milion let, jejich odchylka od skutečného astronomického času by nepřesáhla jednu sekundu. Jsou to nejpřesnější hodiny, jaké známe. Používají je vědci, když potřebují mimořádně přesně odměřit krátký časový úsek.
-

DIGITÁLNÍ HODINKY
Digitální hodinky jsou poháněny elektrickou energií z baterie a jejich přesnost zabezpečuje drobný krystal křemíku. Elektrická energie nutí krystal kmitat mnohotisíckrát za sekundu. Mikročip mění tento vysokofrekvenční signál na jiný, který můžeme vnímat zrakem – na číslice. Ty se na displeji mění každou sekundu, a tak tyto hodinky ukazují čas velmi přesně.
-

MECHANICKÉ HODINY
První přenosné mechanické hodiny, poháněné pružinami, sestrojeny v Německu kolem roku 1500, do dějin vešly pod názvem Norimberské vejce, podle pouzdra ve tvaru vajíčka.
-

ORLOJ
Tyto nádherné hodiny na věži Staroměstské radnice v Praze ukazují nejen hodiny a minuty, ale i znamení zvěrokruhu a fáze Měsíce.

KV-Ilustrační foto:Stock.XCHNG

-

Historie hodin

   K tomu, abychom mohli mluvit o historii hodinek či prostředku k měření

času si je potřeba uvědomit, čím jsou vlastně taková zařízení definována.

Musí být splněny dvě podmínky.

První je, že musí obsahovat pravidelný, konstantní a opakující se proces

nebo děj, který bude ukazovat stejnou část času (např. pohyb slunce,

svíce rozdělená na pravidelné části…).

Druhou podmínkou pak je, že je potřeba něco, co nám ukáže stopu na

jednotlivých dílech a zobrazí nám tak výsledek (např. hladina vody, stín,

ručičky).
  

Staří Egypťané stavěli kolem roku 3500 před naším letopočtem obelisky

(štíhlé komolé čtyřboké jehlany), jejichž pohybující se stín rozděloval den

na několik částí. Především tedy ráno a poledne. Obelisk také ukazoval

nejkratší a nejdelší dny roku, když jeho stín byl v poledne v celém roce

nejkratší či nejdelší.

Později se objevily sluneční hodiny, které rozdělily sluneční svit na

dvanáct částí, přičemž jedna označovala rozbřesk a jedna západ slunce.

Bylo to první „přenosné“ zařízení na měření času, jelikož v poledne se

muselo obrátit, aby měřilo i odpolední hodiny.  

Asi kolem roku 600 před naším letopočtem se objevil Merkhet. To je

nejstarší známý astronomický nástroj, který se používal na sledování záře

vybraných hvězd, pro určení přibližného času v noci. Přesnějším

nástrojem, který nebyl závislý na slunci či hvězdách, byly vodní hodiny. Ty

se objevily taktéž v Egyptě za vlády faraona Amenhotepa I., v době kolem

16. století př. n. l. Fungovali na podobném principu jako hodiny přesýpací.

Nejčastěji to byla nějaká mísa naplněná vodou a otvory, kterými voda

protékala. Uvnitř byly znaky a hladina ukazovala, kolik času uteklo. Za

vynálezce přesýpacích hodin jsou považováni taktéž Egypťané. V Řecku

se vodním hodinám říkalo klepsydra. Ti je začali používat kolem roku 325

před naším letopočtem.

   Další vývoj v oblasti prostředků k měření času pokračoval až v 11.

století našeho letopočtu.

Arabové v té době přišli s prvním mechanickým strojkem, který pracoval

za pomocí závaží a hnacího kola. Číňané ve stejné době vynalezli první

hodiny s krokovým mechanismem. Ve středověku se ovšem v chrámech

a kostelech nejčastěji používaly na měření času svíce.

Další posun přišel mezi roky 1500 až 1510, kdy Peter Henlein

z Norimberka vynalezl pružinový strojek. Ten nahradil těžké závaží

a umožnil tak výrobu menších a přenosných hodinek. V roce 1656 dánský

vědec Christiaan Huygens vynalezl první kyvadlové hodiny. Koncept

kyvadlového strojku je sice připisován Galileu Galileovi kolem roku 1582,

ale ten ho ponechal na papíře a nesestrojil. Převratné na strojku bylo to,

že zpočátku jeho nepřesnost činila pouhou jednu minutu denně. Později

dosáhl dokonce nepřesnosti jen deseti sekund za den. Tentýž vědec je

i autorem vteřinové ručičky. V roce 1675 pak přišel dokonce se

setrvačníkem, který je možné ještě dnes v některých hodinkách najít.

V roce 1875 vídeňský hodinář de Löhr sestrojil automatické hodinky,

které se natahovaly pohybem svého majitele. Různá vylepšení

a zdokonalení vedla v roce 1889 Siegmunda Rieflera k sestrojení hodin,

které se zpožďovaly jen o setinu sekundy denně.  

V roce 1929 vynalezl americký hodinář Warren Alvin křemenné hodiny.

Vycházel přitom z piezoelektrického jevu tj. objevu, že některé krystaly

kmitají určitým kmitočtem, pokud se na jejich dvě proti sobě ležící plochy

vloží kovové elektrody a zavede střídavé napětí. Dalším vynálezem pak

byly v roce 1946 atomové hodiny. Jejich autorem byl americký fyzik

Willard F. Libby. Ty pracují na základě kmitů cesia a jejich odchylka

představuje méně než jednu sekundu za 300 tisíc let. V roce 1952 pak

byly na trh uvedeny bateriové náramkové hodinky. Systém umožnil

výrobu jednodušších a levných hodinek ve velkém množství. Jejich obliba

v sedmdesátých letech téměř pohřbila mechanické strojky. Spíše

nostalgické pohnutky Italů výrobu zachránily a v současnosti jsou tyto

hodinky opět v oblibě.

KV-Ilustrační foto:Stock.XCHNG